Část I: Funguje trh s energiemi, nebo ne?

V posledních dnech se v médiích vyjadřují k funkčnosti, respektive nefunkčnosti, energetického trhu různí aktéři. Ať už z politické reprezentace či jiní odborníci nás zásobující informacemi o tom, jak nefunkční a škodlivé jsou trhy s energiemi, že je třeba s tím okamžitě něco dělat a vše ideálně znárodnit nebo zregulovat.

Rádi bychom reagovali na tato sdělení i s vědomím, že pravděpodobně budeme napadeni, že jako organizátor trhu s elektřinou a plynem jsme zaujatí. Necháme proto na vás, ať si sami vytvoříte názor. Ať sami vyhodnotíte, jestli jsou naše argumenty relevantní, nebo působí jako demagogie, která se na nás hrne ze všech stran.

Co určuje cenu elektřiny na trhu

Dokud trh produkoval příznivé ceny pro spotřebitele (rozuměj zejména voliče), tak bylo vše v pořádku. Jakmile se ceny zvýšily, tak všechny subjekty (nejen ty politické, ale i řada účastníků trhu), kterým se zvýšení ceny nehodilo, začaly mluvit o nefunkčním trhu.

Trh s elektřinou a plynem je založen na principu nabídky a poptávky a transport obou komodit k zákazníkovi je regulovaná služba. Samozřejmě z logiky věci by bylo nesmyslné, aby ke každému rodinnému domu či bytu vedlo několik elektrických či plynových přípojek. Proto i cena pro konečného zákazníka obsahuje regulovanou a neregulovanou složku. Nadále se už budeme věnovat pouze tržní části ceny.

Cena elektřiny je určena nabídkou a poptávkou. Problém s elektřinou je, že se dá skladovat ve velmi omezeném množství, a tudíž je to komodita velmi specifická v tom, že její výroba probíhá současně s její spotřebou. Výrobci musí do sítě dodat přesně to množství, které je momentálně v daný moment spotřebováváno zákazníky. Když tedy uzavřete dohodu na dodávku elektřiny, váš dodavatel se zavazuje zajistit její výrobu v budoucnu po dobu trvání vašeho kontraktu. To může udělat buď ve vlastním zdroji, nebo prostřednictvím jejího nákupu na trhu a přenesením zodpovědnosti za výrobu na někoho jiného.

Jak dodavatelé elektřinu zajišťují?

První: Pokud má váš dodavatel zároveň i výrobní kapacity, snaží se maximalizovat zisk. Zjednodušeně řečeno prodává energii z výroby, když je cena relativně vyšší a naopak se snaží nakupovat pro své zákazníky, když cena relativně poklesne.

Druhý: „Rezervovat“ kapacitu elektrárny pro své zákazníky je nepraktické, protože ani výrobce neví, jestli jeho elektrárna bude provozuschopná právě po celou dobu dodávky. Může dojít k technické poruše, která vyřadí elektrárnu z provozu, nebo například nebude foukat vítr v případě prodeje z větrných generátorů. Proto se dodavatelé i výrobci elektřiny spoléhají na velkoobchodní trh, který často bývá chybně ztotožňován s energetickou burzou, i když do jisté míry toto zjednodušení platí.

Výroba a dodávka jsou řešeny odděleně jako dva obchodní případy. Neplatí zjednodušené vnímání o „rezervaci“ výrobních kapacit, a proto spotřebitelé dostanou svoji energii, i když zrovna nějaký výrobní blok má technické problémy.

Pokud by trh s elektřinou nefungoval, musel by mít každý výrobce více výrobních kapacit než je potřeba, aby držel v rezervě elektrárny, které by našly uplatnění v případě, že by došlo k nějakým poruchám anebo by zrovna nefoukal vítr ☺. Takto fungovaly dodávky elektřiny dříve, kdy ještě neexistoval liberalizovaný trh s elektřinou.

Proto například od roku 2009 až do poloviny roku 2021 byly průměrně dosahované ceny elektřiny na velkoobchodním trhu nižší než ceny v roce 2007, což bylo způsobeno zejména nadbytkem výrobních kapacit. Díky funkčnímu trhu je dnes schopen výrobce v případě nečekaných technických problémů chybějící energii na trhu koupit a dostát tak svým smluvním závazkům vůči obchodním partnerům a zákazníkům. Překlene tak období do odstranění poruchy na svém výrobním zařízení, i když se tak většinou děje za pro něj nepříznivých cenových podmínek.